Naše kampaň: Dobrodružství první – Smrt, chlad a zkáza (část I.)

Vše začalo jednoho chmurného večera v zapadlé, příhorské vesnici, jejíž jméno si už nikdo nepamatuje. Bylo to tiché a pusté místo, kterému se většina rozumných cizinců vyhýbala. Nedaleká, tajemná hora se zlověstně tyčila jako zlé znamení a nenechávala žádného z poutníků na pochybách, že v těchto končinách není radno se zdržovat. Přesto se čas od času našli i opovážlivci, jejichž zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. Odhodlaně vyrazili na úzkou pěšinu stoupající po úbočí hory a jejich siluety se ztratily v mrazivém, mlžném oparu. Kdo na tu cestu vkročil, toho již nikdo nikdy nespatřil. Přesto ani tyto události neodradily všechny dobrodruhy, hledače pokladů a vykradače hrobek. A tak onoho neblahého večera, nedaleko hostince u Létajícího vlka zastavila stará, oprýskaná maringotka, tažená dvěma mulami. O několik vrzajících schodu výše, kolem stolu, který osvětlovala zapálená svíce, se o pár minut později sešla další skupinka cizinců, odhodlaných pokořit tajemnou horu a ukořistit část z jejího pokladu, o kterém všichni věřili, že jej ukrývá…

Jak jsem psal v úvodu, původním konceptem naší kampaně byl epizodický seriál volně navazujících modulů z klasické produkce TSR a vybraných produktů z OSR. Úvodním modulem byl Death Frost Doom.

Postavy se vydaly směrem k hoře a po nějaké době cestování objevily malou stezku odbočující z hlavní cesty a na jejím konci podivnou, primitivní chýš. Po zběžném prohledání potkaly i jejího nájemníka, který se vracel odněkud ze severu. Dost možná z míst, kam postavy směřovaly. Počáteční rozhovor naznačil, stejně jako podivný výraz v poustevníkových očích, že stařec to nemá v hlavě úplně v pořádku, i když možná leccos tuší nebo skrývá. Jeho chýš byla plná odřezků dřeva a různých dřevěných polotovarů, které ve finální podobě připomínaly bysty různých osob, nebo dřevěné náhrobky. Cizinec se představil jako Duncan a když zjistil, kam postavy míří, začal je velmi neodbytně od cesty zrazovat. Nakonec mu postavy slíbily, že se tedy vrátí a odjedou. Duncan je doprovodil kus zpět, aby se přesvědčil, že tak opravdu učiní. Ale to nemohlo postavy zastavit, jakmile se Duncan ztratil, práskly do otěží a maringotka vystřelila do kopce a v rychlosti minula místo, kde se s Duncanem rozloučily.

Po nějaké době dorazily na skalní plošinu. Vše pokrývala neproniknutelná, u země se držící mlha. Z mlhy trčely zlověstné, uschlé pahýly stromů a rozpadající se hřbitovní náhrobky, některé z nich se zdály být dřevěné, nedávno vyrobené, ostatní byly kamenné. Podivným hřbitovem se neslo tichounké kvílení. Kvílení, nebo možná i hudba, která jako by vycházela z mlhy. Po bližším prozkoumání prvního ze stromu postavy s překvapením zjistili, že strom má kůru z kamene. Všechny stromy byly zkamenělé. V tu chvíli vítr na okamžik rozfoukal cáry mlhy a na opačné straně hřbitova zazářili dvě obří zlověstné oči. Vlastně to nebyly oči, ale okna chátrající, staleté budovy. Podle všeho onoho místa, kam postavy mířily. Další, podrobnější průzkum okolí odhalil mrznoucí, polonahé tělo ve sněhu, třímající v rukou pouzdro na svitky. Stopy od nebožtíka vedly oklikou kolem budovy patrně k zadnímu vchodu. Po opatrném odstranění námrazy z víka koženého pouzdra jedna z postavy vytáhla na světlo starý pergamen nesoucí podivné runy a tajná božská znamení. Dereš, starý učenec a asketa, po zběžném prostudování nabyl dojmu, že se patrně jedná o nějaký druh ochranného svitku proti zkamenění. Všem trochu zatrnulo, když se znovu rozhlédli po hřbitově a raději rychle vyrazili po stopách k zadnímu vchodu budovy.

Světlo lucerny osvětlilo větší místnost, pokrytou prachem a pavučinami. Stůl, několik židlí, staletí vyhaslý krb, zašlé zrcadlo, zmrzlou jelení hlavu na stěně a staré hodiny – kukačky, které stále ukazovali čas. Zpoza protějších dveří se ozýval tenounký zvuk připomínající hru na spinet. Na stole, který jako jediný nebyl pokrytý vrstvou prachu, ležela kniha vázaná v kůži, která naneštěstí ani zdaleka nevypadala jako kůže zvířecí.

Postavy začali s průzkumem. Pod stolem našly poklop vedoucí dolů. V knize byly stovky stran popsané podivnými slovy, snad cizokrajnými jmény. Jen na posledních stránkách byla jména zřetelně lokálního charakteru. K mnoha z nich byla celkem nedávno přikreslena červené značka. Zrcadlo se zdálo celkem normální, až dokud se do něj nepodíval Flint, neboť jeho odraz v zrcadle nebyl vidět. Největší záhadou však byly hodiny. Minerva se nakonec odhodlala a dotkla se rafičky hodin. V tu chvíli zmizela. Po chvíli prohledávání místnosti se zase objevila na jiném místě. Podle slov Minervy však nebyla pryč, byla celou dobu v místnosti, jen se všechno na určitou dobu takřka zastavilo. A to přibližně na takovou dobu, o jakou posunula rafičky hodin dopředu. Po dalším experimentování postavy usoudily, že hodiny manipulují s časem. Protože nevěděly co zatím s nimi a jestli je možné je sundat ze stěny (ač na žádné pasti v jejich okolí nenarazily), rozhodly se nakonec, že nejdříve prozkoumají zbytek budovy a pokusí se zjistit, odkud vychází to hraní na spinet.

Za dveřmi objevily starou, chátrající kuchyň a několikero dveří. Dvoje vedly do menších pokojů. V jednom z nich, zdá se, někdo nedávno přespal. Možná ten umrznutý nebožtík venku. V druhé ložnici, v zaseknuté zásuvce nočního stolku, Flint objevil záhadný váček s jemným, fialovým práškem. Po poradě s Derešem a Minervou se nakonec dohodli, že jej zatím uschovají a prohlédnou si jej později. Už zbývaly jen dveře ven, které vypadaly velmi chatrně, že snad každou chvíli spadnou a dveře do poslední místnosti, z níž právě vycházelo ono záhadně hraní spinetu. Jedna z postav ještě pro jistotu zkontrolovala první místnost a ke svému údivu zjistila, že všechny židle jsou otočeny obráceně, než původně. Teda aspoň by člověk přísahal, že tomu tak bylo.

Jakmile jedna z postav stiskla kliku poslední místnosti, hudba ustala. Nicméně v tu chvíli si postavy uvědomili, že slyší ještě něco, opět onen tlumený kvílivý zvuk, který slyšeli na hřbitově, slabě byl slyšet i zde, jen jej dosud přehlušoval zvuk spinetu. Dveře se otevřely a světlo lucerny osvětlilo malý salónek. V něm, v jednom rohu, starý spinet s lavicí a židlí naproti. Na vedlejší stěně byl pověšen jakýsi obraz. Po bližším prozkoumání postavy ke svému údivu zjistili, že obraz znázorňuje je, ač byl očividně již starý několik desítek let, možná i mnohem více. Všichni na něm stojí kolem jakéhosi oltáře a Minerva před ním dokonce klečí, drží v rukou nad hlavou jakýsi pohár a z vrchu na ní dopadají paprsky světla. V pozadí celé scény, přímo za postavami vystupuje nejasný stín záhadné a hrozivé bytosti. Postavy se nakonec dohodly, že plátno z rámu vyříznou a obraz zatím vezmou sebou. Na posledy vše prohlédly.

Vrátily se do první místnosti a odtáhly stůl. Odklopily poklop a vyvalil se na ně mrazivý chlad a zápach zatuchliny. Z tmavé šachty klesající neznámo kam vycházelo nyní o něco zřetelnější kvílení, kvílení, které tak nějak pořád trochu připomínalo i zpěv. Vhozená pochodeň naznačila, že šachta je poměrně dost hluboká. Ve stěně šachty byly vidět otvory na ruce, přesto postavy nic neriskovaly a pro jistotu podél klesající stěny spustily i přivázané lano. Teď už jen rozhodnout, kdo půjde do neznámé temnoty první. Nikdo se vyloženě nehrnul…